V řecké mytologii je královnou oceánu Amfitríté, manželka Poseidóna a jedna z prastarých mořských bohyň známých jako Néreovny. Zatímco Poseidón vládl bouřím a nespoutané síle moře, Amfitríté ztělesňovala jeho tišší moc – nekonečné přílivy a odlivy, skryté hlubiny, prastarou moudrost a klid panující pod hladinou.
Vedle hlučnějších bohů bývá často přehlížena, avšak právě taková je povaha jejího archetypu. Královna oceánu nepotřebuje na sebe strhávat pozornost. Stačí její přítomnost. Učí nás, že skutečná síla nemusí být vždy hlasitá. Stejně jako moře může působit klidně, a přitom v sobě skrývat nepředstavitelnou hloubku. Je trpělivá, intuitivní, přizpůsobivá a nelze ji vlastnit. Archetyp královny oceánu náleží těm, kdo vše hluboce prožívají, a přesto nedávají najevo každou emoci.
Chápou, že síla se skrývá v tichu stejně jako v bouřích. Vědí, kdy pečovat, kdy ustoupit a kdy rozpoutat vlny dostatečně mocné na to, aby přetvořily pobřeží. Stejně jako příliv a odliv ctí životní cykly. Chápou, že nic nezůstává navždy plné a nic nezůstává navždy prázdné. Moudrost se skrývá v odlivu stejně jako v přílivu. Tento archetyp nám také připomíná, abychom si chránili své citové hranice. Oceán přijímá každou řeku, a přesto nikdy neztrácí sám sebe. Dokáže vítat, uzdravovat a udržovat život, a přitom zůstává nesmírný, tajemný a svrchovaný.
Amfitríté nám ukazuje, že ta nejhlubší síla bývá často nejméně viditelná. Ne každá královna nosí zlatou korunu. Některé nosí mušle. Některé nosí perly. Některé nosí ve vlasech vpletené mořské řasy. Některé nosí ticho hlubokého oceánu, kam nepronikne světlo a kde stále spí prastará tajemství. Královna oceánu je žena, která ví, že jemnost a síla nejsou protiklady. Je klidná, aniž by byla slabá. Hluboká, aniž by byla ztracená. Jemná, aniž by se vzdávala své svrchovanosti. Stejně jako moře, ani ji nelze vlastnit. Lze ji pouze respektovat.
Je tak mladší, ale autentickou verzí Inanny, kterou bereme jako zdroj ženské síly, jako zdroj ženského božství, který se pak projevuje v různých podobách v různých ženských božstvech, rozvrstvuje se tak do mladších verzí, přejímajících správu různých funkcí a aspektů života a i typicky ženských vlastností a mýtů.
Matkou Isthar je někdy považována Ninlil, bohyně vody, že na boha vod a vzduchu Enlila. Tato verze je nazvaná Sarpanit, a byla by podle mě takovou nejvíc podobnou sumerskou bohyní této řecké královny moří, Amfitrítě.
V jiné verzi je Isthar dcerou bohů Luny, Nanny a Ningal. Tato její verze je o něco mladší a více napojena na Lunu. I my máme ve studiu Inannu jak na samostatném oltáři vedle Luny, tak na oltáři moří.
Řeckořímský panteon je mladší, obrozenou a rozvitější verzí panteonu sumerského, najdeme zde tedy podobná božstva, často je jeden bůh či bohyně pomyslně rozvrstven do více jmen ( funkcí ) a tedy do více božských bytostí.
O bozích starého Řecka a Říma se píše často jako o těch, kteří povstali z vod, známý je v tom hlavně mýtus o Afroditě, zrozené z mořské pěny. Má být dcerou Uranuse, starého boha nebes, poraženého novými bohy. Vznikla prý z kontaktu jeho krve a pěny moře.
Vrátím li se k Amfitrítě, je ženou Poseidona a matkou Nereidek, což jsou mořské pannya také Sirény, jejichž hlas lákal prý námořníky.
Někde se píše, že ke zkáze, jinde zase, že si jen prozpěvovaly a krása jejich hlasu nutila námořníky k tomu změnit směr a vrhnout se tak i do nebezpečí.
