Co je vlastně šestý smysl? Každý z nás jistě zažil pocit či situaci, kdy dostal znamení shůry, že někam nemá jít, nebo se s někým nemá sejít. V takové situaci například nemůžeme najít klíče, nebo nám ujede spoj, či nenastartujeme auto.
Pamatuju si příhodu, kdy jsem měla odjet na obchodní schůzku s neznámým člověkem v nákupním centru na druhém konci města. Těsně před odchodem mi nešly najít klíče, které si vždy dávám na stejné místo, do misky na klíče na botníku za dveřmi. Nebyly tam, ani v zámku, ani v kabelce. Jiná varianta mě nenapadala, a zatímco jsem hledala chaoticky v kuchyni, ujela mi tramvaj, kterou jsem měla jet.
Klíče jsem pak našla na nějakém nelogickém místě a abych stíhala, musela jsem brát taxi. Jenže celou cestu to byla samá kolona. Na onoho člověka jsem měla jen email, kam jsem mu napsala, že se zdržím, ale nereagoval. Jak jsem vcházela, se značným zpožděním do nákupáku, potkala jsem vycházejícího silně zamračeného pána a intuice mi říkala, že je to on. Neměla jsem ale chuť se zeptat. Naopak, spíš se mi ulevilo, když na místě schůzky nikdo nebyl, ani mi nikdo nereagoval na email.
Později jsem se dozvěděla, že šlo o podvod, a byla jsem ráda, že mi vyšší síly zabránily se s ním vůbec potkat.
Ještě silnější zážitek byl spojený s plánovanou dovolenou s kamarádkami, je to už dlouho, a chtěly jsme tehdy ve třech jet do Nice, a ubytovat se poblíž pláže. Nějak jsme se nemohly shodnout na termínu a konkrétním ubytování tak, ať to všem vyhovuje a zároveň koriguje i s letenkami.
Když jsme konečně vybraly, daly mi kamarádky peníze i za sebe, ať vše zaplatím ze svého účtu. Jenže než jsem to udělala, stala se divná věc – banka mi blokla účet pro podezření z nějaké transakce. Ačkoli se věc rychle vyřešila, jednání v bance a odblokování účtu zabralo pár dnů.
Holky na mě samozřejmě byly naštvané, ale jen do momentu, kdy se nám vše vysvětlilo. V Nice na pláži se tehdy konal jakýsi festival. Jistě bychom na něj také šly. A na něm se stal strašný teroristický útok, který by nás tak asi neminul. Dodnes si pamatuju pocit hrůzy i úlevy, který jsem cítila u čtení zpráv z té události.
Někdo tohle nazývá „andělem strážným“. Já jsem pohanka, věřím ve svou bohyni Inannu, a vím, že to ona mě tehdy i jindy v životě chránila, ještě dříve, než jsem ji začala vědomě uctívat.
Znamení, která dostáváme, bývají od našich ochránců nahoře. Můžou to být naši bohové, i naše takzvaně vyšší já. Dost často tohle doslova splývá. Naše vyšší já může být naším bohem/bohyní, i vlastně tou nejdokonalejší verzí nás samých. Na to jsem si postupně přišla za ty roky, co je duchovno mou prací na plný úvazek.
Celé je to hlavně cesta poznání a čím dále po ní jdu, tím víc mi dochází, že jak jsme blíže svému božstvu, tím lépe funguje naše tělo a cítíme se v něm lépe. Zdraví je pak větší samozřejmostí. Tělo pak také lépe vnímá signály a intuice roste. Dokážeme ji lépe odlišit od strachu a paranoie, která je více výsadou našeho ega.
To ego je to, co nás odpojuje od boží podstaty a drží u země. Je to taková ta přehnaná potřeba kontroly, tvořená hlavně naší logikou, často vzniklou z našich zkušeností, traumat, výchovy atd. Jsou to vzorce v hlavě, které ale nemají nic společného s intuicí.
Čím více se spojíme s naším patronátním božstvem, tím více je intuice autentická. Cítíme, jak nám varování či naopak pozitivní signály jdou přímo naším tělem. Můžou to být pocity náhlého tepla nebo naopak chladu až mrazení. Rozbušení srdce, pocit, jakoby nás uvnitř něco koplo při setkání s určitým člověkem.
Dost často je to signál, že se naše duše už znají a něco spolu zažily. Můžou to být zkušenosti jak dobré, tak zlé, a dost to vysvětluje, proč máme z někoho občas až iracionální strach, a jiný nás od prvopočátku nevysvětlitelně přitahuje. Naše duše má paměť a může si pamatovat jak to, že nás někdo třeba zavraždil, tak i to, že jsme s někým zažili velkou lásku.
Signály v podobě tělesných vjemů tak posílá naše duše. A pokud čas je jen určitý konstrukt, vynalezený lidmi, pak naše minulost, současnost i budoucnost splývají v jedno.
Naše vyšší já tak může být naše nejdokonalejší verze, ta, ze které jsme původně vznikli, a poté se od ní odpojili právě díky egu – a do které se postupně zase vyvineme. Náš bůh/bohyně je tak třeba i naším budoucím já, možná naším předkem i potomkem.
Dalším způsobem, jak s námi bytosti z jiných sfér komunikují, jsou sny či bdělé vize. Zatímco u snů spíme a nacházíme se ve stavu spánku a tělo je v odpočinkové fázi, bdělá vize je něco, co zažíváme v plné tělesné přítomnosti, kdy mysl ale přepne někam úplně jinam.
Zažívám to běžně u mých konzultací s klienty, kdy pracuji s kyvadlem, tabulkami a kartami, zatímco klient mi říká svůj příběh. Často mě to odvede úplně jinam, mimo hranice našeho běžného vnímání. A někdy i rovnou probíhá energetická práce, kdy od klienta něco odvádím, nebo čistím v jeho biopoli.
Může jít o přivtělené duše, entity, či jiné nežádoucí elementy, nebo o negativní energie klienta či jeho okolí a prostředí.
Ještě intenzivnější bývají takové vjemy u konstelací – ať již jsem lektorkou a konstelaci vedu, nebo jsem v zástupu jiné osoby nebo nějaké energie či bytosti.
Nejintenzivnější bývají channelingy bohyně Ereškigal, královny podsvětí, která je sestra Inanny. Vidím skrze ni nejlépe napříč časem, a tak jsem mockrát řekla věci z minulých životů klientů, které mi ale po skončení seance klienti řekli, že se jim v nějaké formě dějou i teď.
O snech v době spánku toho zase moc nevíme. Co se vlastně s naší myslí děje během spánku? Jsou sny jen výplodem našeho odpočívajícího mozku, nebo je zde nějaký vstup do jiných realit, nad kterým nemáme kontrolu? Výklad snů nám může pomoci pochopit hlubší vrstvy našich prožitků i zpráv z vyšších rovin.
Mockrát jsem mívala prorocké sny. Zdávalo se mi o neštěstích, které v té době nebo v horizontu 24 hodin někde proběhly – letecké či dopravní katastrofy nebo střelba v baru v Las Vegas. Vím, že nejsem jediná, kdo takové sny mívá. Jsou lidé, kteří se i snažili dát varování, a volali na letiště či policii. Samozřejmě marně, nikdo taková varování nebrává vážně, dokud se nevyplní.
Na jednu stranu to ale plně chápu. Druhá věc je, zda můžeme něco změnit po takovém snu třeba u svých známých.
Kdysi se mi zdál třikrát po sobě prorocký sen o mé kamarádce, varující před jejím partnerem, a sen se naplnil okamžitě poté, co jsem jí ho řekla. Může tak jít o nezvratný osud, který nám situace ukáže, ale stejně s nimi nic nenaděláme. Po tomto zážitku jsem tenkrát požádala, ať se mi už nic takového nezdá, pokud s tím nemůžu nijak pomoct. A sny přestaly.
Stálo hodně let duchovní práce naučit se signálům rozumět a hodně mi v tom pomohlo pracovat s kyvadlem a postupně se naučit odlišit, co je pravda a co kyvadlu sama podsouvám svou vůlí, ať už tím, že to chci, nebo tím, že se toho bojím.
A právě o tom jsou i semináře rozvíjející mimosmyslové vnímání. Společně se učíme a sdílíme své prožitky. Učíme se spojit s božstvy a vnímat správně, co je jejich vedení a co je klam a iluze nebo výplod našeho ega.
Se seminářem Šestý smysl mám spojeno mnoho zážitků a bohužel i jeden velmi silný a bolestivý.
Měla jsem velmi dobrou přítelkyni, Katku. Poznala jsem ji jako klientku, ale od první chvíle jsem cítila silné spojení a právě takové to intenzivní volání duše, které popisuju výše. Má duše cítila, že se známe, a šlo o vzájemný pocit – od prvního setkání jsme si rozuměly, jakoby jsme se znaly věky.
Byla mladší než já, ale její duše se mi zdála být stará ve smyslu zralá, moudrá a stabilní. Pozvala jsem ji na narozeniny a od té doby trvalo naše kamarádství, které bylo pevné, bez výkyvů. Katka byla oporou jak pro mě, tak pro ostatní ženy z naší komunity. Klidná, empatická, charakterní jako skála v těch bouřlivých čarodějnických vodách kolem mě.
Pamatuju, jak jsme během seminářů chodívaly i s klientkami na obědy do sousední restaurace a sedávaly pohromadě. Jednou tam byla fakt nesympatická paní, která tak nějak narušovala celý chod akce. I u oběda mi neustále zírala do pusy, až to bylo vrcholně nepříjemné. Káťa si tehdy, aniž bych řekla jediné slovo, sedla naproti mně k ní přesně tak, aby jí zakryla výhled na mě rameny. To ochranitelské gesto nikdy nezapomenu.
Stejně tak mi z paměti nikdy nevymizí seminář Šestý smysl, kde Káťa opět byla. Jezdila tehdy pravidelně každých 14 dnů. Na semináři tenkrát byla paní, která úplně na konci, kdy jsme probírali zážitky klientů s intuicemi a znameními, pověděla vlastní zážitek. Řekla nám, že kdysi slyšela podivný plechový hlas, který jí říkal: „Tohle je naposled“ – a že jí dva dny na to zemřela náhle maličká dcera na laryngitidu, z důvodu pochybení doktorů.
Tehdy se mi udělalo zle. Bylo to, jakoby mi někdo protáhl hnusný, ledový a mokrý hadr útrobami. Nejodpornější pocit. Dost těžko se mi končilo seminář nějak profesionálně, klepala jsem se hrůzou. S Káťou i tehdejšími kolegyněmi jsme se shodly, že náš pocit byl u všech stejný. V případě Káti a jedné z nás o tom nepochybuju. U té další, která se v budoucnu zachovala ke mně odporně, těžko říct.
Po semináři jsme se jako vždy objaly s tím, že se vidíme za dva týdny. Doma mi stále znělo v uších to děsivé „naposled“. Po deseti dnech od této akce Káťa náhle zemřela. To, co jsme cítily, ta rezonance s děsivým verdiktem, patřila jí.
Kam odchází duše po smrti? Existuje reinkarnace? Otázek kolem je tolik a nikdo zatím nezná odpověď úplně přesně. Přesto je mnoho znamení, která nám ukazují, že kolem nás není jen to, co vidíme běžným okem.
Naučme se naslouchat a vidět. Odlišit, co je strach a paranoia, a co skutečné signály – možná varování, či naopak vedení tam, kam máme jít. Učme se poslouchat své tělo a podvědomí a používat to v každodenním životě. Pak se i věštecké pomůcky stanou naším správným propojením s vyššími silami.
