Demetér je řeckou bohyní plodnosti, mladší verzí bohyně Ištar Inanny, sumerské bohyně jejíž jméno znamená „všechny bohyně“, má tedy v sobě aspekty všech ženských božstev.
Ištar je bohyní lásky, války a plodnosti, Demeter, její řeckořímská verze (v Římě Ceres) je božstvem představujícím plodnost, úrodu, její jméno znamená Matka.
Je archetypem bohyně, jejíž svět se točí jen kolem jejích dětí, kolem toho, co se přes ni zrodí.
Dle řeckořímské mytologie byla dcerou Titánů Krona a Rheiy, a stejně jako její sourozence ji krutý otec Kronos pozřel, božské bytosti v něm však přežívaly do doby, než nejmladší sourozenec Zeus Krona zabil a sourozence osvobodil.
Svou sestru Demeter učinil bohyní úrody, plodnosti, mateřství, a měl s ní dceru Persefonu.
Persefona byla unesena bohem podsvětí Hádem (který je též součástí olympského panteonu, Zeus a Demeter jsou také jeho sourozenci). Vzhledem k tomu, že mezi bohy bylo to, co dnes bereme jako incest, zcela běžné (můžeme v tom vidět snahu o zachování jejich božské/mimozemské DNA), není na celé této věci nic divného.
Persefona byla tak krásná, že ji Hádes chtěl jen pro sebe a neměl jiné cesty, nežli ji unést k sobě do podsvětí. Tam jí dal kousnout granátového jablka, což znamenalo, že se už nesmí vrátit na svět (kdo něco v podsvětí sní, už na svět nemůže).
Demeter truchlila tolik, že celá země přestala plodit, všude zavládla neúroda a lidé přestávali dávat bohům obětiny.
Zeus tedy v rámci zachování rovnováhy mezi lidmi a bohy rozhodl tak, že Persefona bude po třičtvrtiny roku se svou matkou na Zemi, a po čtvrtinu roku, během zimy, se svým mužem v podsvětí.
A tak na jaře přichází Persefona na svět ke své matce a země ožívá, rostliny začnou pučet a kvést, zvířata se začnou pářit, celá příroda směřuje k novému životu.
To celé se překrývá s mýtem o bohyni Ostaře, což je germánská podoba bohyně Ištar Inanny (opět vidíme univerzálnost toho, že Inanna znamená „všechny bohyně“).
Ostara je bohyní jara, přicházející kolem jarní rovnodennosti, a přinášející plevu po zimě, novou energii, nový život, příslib úrody.
V jejím mýtu splývají bohyně plodnosti Demeter a její dcera Persefona tak trochu v jednu bytost, což dává smysl v tom, že všechny bohyně jsou odrazem původní velké Matky, Stvořitelky, ze které se vše rodí a jen se pak rozvrstvuje do různých legend a panteonů.
Je proto vždy nutné ctít jak samu Stvořitelku, tak i různé její podoby, tak jak je vidíme prolínat se Kolem roku, které vyjadřuje jak koloběh přírody, tak i sestupy božstev do podsvětí a jejich návraty na svět. Legendy se často opakují, ať už je tím, kdo jde do podsvětí během zimy ženská bohyně, nebo mužský bůh, vždy se ale opakuje také znovuzrození během jara.
Zatímco s podzimní rovnodenností vše utichá, země se ukládá k zimnímu spánku, na jaře, s příchodem jarní rovnodennosti vše znovu začíná, po zimě se probouzí příroda opět k novému životu a Kolo roku točí další svůj příběh.
Ať už v jarní rovnodennosti vidíme návrat Persefony či Ostary, nebo návrat mužského boha z podsvětí zpět ke své bohyni, poté, co na podzim musel zemřít, aby se na zimní slunovrat pět zrodil, všechny tyto legendy dávají jediný smysl – jaro, novou energii, nový život, nové začátky, nový příslib života. Koloběh je tak dlouhý jak sama tato planeta a skončí až s jejím zánikem.
To je jediná jistota všeho, že dokud vychází Slunce, příroda se bude opakovat v tomto rytmu, i přes snahy lidstva to měnit. Příroda je vždy tou veličinou, která vyhrává, lidstvo ji nedokázalo zkrotit a naopak tyhle snahy přírodu ovládat a tak ovládat božstva končí vždy porážkou lidí a katastrofami.
Plodnost, úrodu, oslavu nového života je vždy potřeba ctít, a tak i božstva, která ji představují.
Chceme-li jíst a vůbec existovat na této planetě, nesmíme bohyni plodnosti nijak podceňovat, je třeba ji ctít a uznávat její velikost.
V tyto dny, kdy přichází jarní rovnodennost, kdy nastupuje síla svátku Ostara (já ho vnímám spíše jako egregor tohoto času nežli jako bytost), je pro všechny dobré se s touto silou propojit, vnímat život, pulsující v rozkvétajících stromech a rostlinách kolem nás, v zemi, která se probouzí k životu, v delším dni i vlhkosti ve vzduchu – to vše ukazuje na fakt, že zima končí, jaro začíná a nové začátky jsou všude kolem nás.
Vejce jsou symbolikou nového života a nemají nic společného s křesťanskými svátky, které ipět jen vyjadřují kopírování pohanských svátků a ceremonií.
Oslavy bohyně Demetér spočívaly i v prvním podávání „hostií“, které měly symbolizovat přijetí bohyně matky skrze jídlo, které díky úrodě máme.
To se potom samozřejmě hodilo církvi, která tento zvyk převzala jako požívání těla jejich falešné modly, o které tvrdí, že též na jaře povstala z mrtvých, což je jen vykradení starých mýtů o návratech bohů z podsvětí, kde si procházeli svou transformací, aby se na jaře mohli vrátit ve větší a obnovené síle.
Tyto mýty jsou starší než samotné lidstvo, vidíme je jak v přírodě, tak i na obloze v mytologii souhvězdí a každý vnímavý jedinec by tak měl cítit skutečnost a pravost těchto mýtů na vlastní kůži a ve všem, co je kolem nás.
Uctěme v tyto dny Demetér, Persefonu i svátek Ostary, návrat jara a nových začátků.
Jednoduchý obřad pro vyjádření díků a vděčnosti, spojený se zapálením svící a vyřčením našich přání k bohům, by měl být součástí každého takového času.
Též se vždy hodí uctít bohyně plodnosti třeba uspořádáním zahrádky, péčí o rostliny a obětními dárky v podobě přípitku a hostiny.